Zvykni si na to, že máš jen sebe. Pod sebou peklo a nahoře nebe.

Zima v jarních barvách

9. ledna 2014 v 23:51 | Žonglérka |  Vycvaknuto
Záchranáři evakuovali vědce zkoumající globální oteplování z lodi zamrzlé v ledu.

Nevybavím si, kde jsem tento titulek zahlédla, ale hluboce mě pobavil. Podobně jako dnešní vskutku "lednové" počasí.

 

Odlov blbého psa

8. ledna 2014 v 13:17 | Žonglérka |  Tanec se životem
V zásadě jsem velmi šťastný člověk. Pokud mě neskolí nejklasičtější ženská nemoc, co chodí na návštěvu pravidelně jednou za měsíc, vůbec si nemám potřebu stěžovat. Ale když přijde tak řvu, nadávám a ležím v posteli, protože nic moc jiného bezbolestně dělat nemohu.
A takhle nějak by vypadala i sobota čtvrtého ledna 2014 kdyby...
Kdyby pes nevyužil příležitosti a nezdrhl za hárající čubou.
Takže jsem si takhle vesele ráno spala a náhle do pokoje vpadla babička se slovy: "Šarik je pryč!"
Ne, že by snad ten náš magor zdrhl prvně. Ale zatím se to vždy stalo, když jsem byla v dálných moravských končinách na internátu a má pomoc tím pádem nebyla možná.
Takhle jsem vyskočila z postele a poháněna adrenalinem se v pěti minutách oblékla, snědla dvě sousta i prášek na bolest, zašněrovala glady a vyběhla z domu.
Otázkou: "Neviděli jste psa bez ocasu?" jsem vyvedla z míry nemalé množství lidí. Přesto se mi povedlo chytit stopu a běže podobna paraolympionikovi jsem se dostala až do okrajové městské části asi kilometr a kousek od domu.
Hárající rozježenou čubu jsem opravdu našla v jedné zahradě za plotem spolu s jejím (domnívám se že kastrovaným) pořádně naštvaným kamarádem, leč náš pes nikde. Jen když jsem se hodně zaposlouchala, slyšela jsem odněkud z parku zoufalý štěkot, který se s mým voláním: "Šariku!" změnil v pološílené vytí.
Po chvilce zmateného pobíhání, jsem ho přece jen našla. Seděl na šutru ve středu potoka, ostražitě pozoroval zpěněný proud okolo a o tom, že by se chystal přeskočit zpátky na břeh nemůže být řeč.
Dostat se tam za ním až takový problém nebyl, je to můj oblíbený kámen, ráda na něm sedávám, ovšem co dál? Přenést tu živou skoro třiceti kilovou živou váhu bylo naprosto nemysletelné a pes, který se v témže potoce obvykle vesele ráchá, se tvářil, že o něčem, jako je plavání, nikdy neslyšel a ne, nebude se o to kvůli mně pokoušet.
Nu, dostala jsem ho odtamtud. Mokrá, odřená, podrážděná bolestí jsem nakonec psa, který se po dlouhém přemlouvání odvážil skočit zpět, zachytila do náruče a zkulila se s ním do navlhlé trávy.
V té chvíli se mraky protáhl paprsek slunce. Zaleskl se na vlnách potoka, pohladil můj kámen i psí srst a zase se vydal podívat někam dál.
Dokázali byste se v takovou chvíli zlobit?

Na koleji páté

6. ledna 2014 v 18:45 | Žonglérka |  Básničky
Na koleji páté tma se snáší
s odlesky pouličních světel
Kdo ale hvězdy na nebi zháší
když zaplétám ti do vlasů jetel
a tiché noci šeptem křičí?
Má touha spaluje a ničí
mě. A snad i tebe
má krásko s vůní pomerančů.

Na koleji páté z dosahu očí
jež chtěli by se jak my mít
líbám tě na rty, svět se točí
dnes vím již o čem budu snít
až budu starý a hůlka hnědá
bude mou noční milenkou.
Jen zavři oči, slunce nás hledá
ještě než vyjde, chtěl bych...

Na koleji páté tvé tělo zmapovat
od hlavy k patě a zpátky, víš?
neposedným jazykem po tobě malovat
obrázky cudné, však necudné spíš.

Na koleji páté si s tebou pohrávat
slyšet jak sténáš předranní tmou
nad tebou vítězit i schválně prohrávat
milostnou hru v níž jsi teď mou.

Na koleji páté se s tebou milovat
ve chvilce vášně propuknout v smích
Schovaným hvězdám i světu žalovat
co všechno zaspali, schované v mracích.

Na kolej pátou, vlak se vřítil
ti dva ho neslyšeli. Neuslyší víc.
Všeptali noci, všeptali sobě
poslední slovo... a pak už nic.

Další články


Kam dál

Reklama